Lesná, sídliště - procházka

Panelové sídliště Lesná, v mnoha směrech vyvzdorovaný urbanistický experiment 60.let, jehož realizace však nebyla, kvůli událostem souvisejících s vpádem sovětských vojsk do Československa, bohužel plně dokončena. Mezi rozsáhlými bloky panelových domů byly promyšleně situovány pavilonové školy, objekty občanské vybavenosti a kvalitní výtvarná díla, jež ve své době zajišťovali nadstandardní životní úroveň zdejších obyvatel. Dobovým unikatem z hlediska urbanismu je nepochybně snaha začlenit obytné sídliště do volné krajiny, která dala vzniknout ústřednímu lesoparku a přírodnímu amfiteátru pro 500 lidí.

Moderní Lesná se rozkládá na pozemcích, které až do šedesátých let 20. století náležely ke katastrálnímu území Královo Pole, Husovice a Obřany. Od roku 1909 bylo v prostoru dnešního sídliště vojenské cvičiště. Po roce 1925 začala na jihozápadě vznikat Divišova čtvrť jako nouzová kolonie, ve stejné době byla založena na východě čtvrť Nade Mlýnem, jež byla od šedesátých let rozšiřována. Mezi těmito sídelními celky bylo postaveno na „zeleném drnu“ nové panelové sídliště, v jehož rámci se uskutečnila také rozsáhlá výsadba zeleně. Jeho terén je členitý, středem prochází ostrý zářez Čertovy rokle, ponechané jako přírodní park.

Nová obytná čtvrť se měla původně nazývat Za Tišnovkou, podle své polohy vůči železniční trati na Tišnov, později však byla přejmenována na Lesnou. V důsledku radikální druhé katastrální reformy Brna z let 1966–1969 vzniklo také nové katastrální území Lesná, které dnes spadá pod městskou část Brno-sever. V osmdesátých letech Lesná patřila k nejlépe architektonicky řešeným sídlištím v republice,  a to pro svou rozsáhlou zeleň, svou výhodnou polohu, své autobusové i tramvajové spojení s centrem města a své dobře fungující služby.

V duchu modernismu její projektanti navrhli rozvolněné, vzdušné rozmístění domů s maximálním výhledem a osluněním, přičemž struktura zástavby vycházela z profilu terénu. Ústřední partie přirozeně utvářená Čertovou roklí je pojata jako parková zóna, po jejíchž stranách je v neuspořádané formaci situováno celkem osmnáct deskových domů, orientovaných podle vrstevnic. Tři trojice věžových domů na východní, západní a severní straně narušují převažující horizontální výraz a přispívají k členitosti obytného celku. Další trojice výškových objektů leží u jižního okraje sídliště. Hlavní dopravní komunikace vede po obvodu sídliště, směrem dovnitř z ní vybíhají většinou slepé odbočky. Střed území tak zůstal klidovou zónou, kde se nachází většina zařízení občanské vybavenosti.

Nová obytná čtvrť byla funkčně rozčleněna do čtyř okrsků (resp. pěti - poslední měl mít specifickou úlohu). Ke každému okrsku patřilo vlastní občanské vybavení navazující na pěší komunikace a prostor centrální zeleně. K tomuto mimořádnému výsledku přispěla také inspirace z finské Tapioly. „Viděli jsme konečně na vlastní oči bydlení v zeleni, úžasnou krásnou přírodu, les, vodní plochy, skály a mezi tím vším moderní budovy s velikými pásy oken,“ vzpomíná na její návštěvu architekt Viktor Rudiš (Lucie Zadražilová, Brněnská Tapiola, Brno v minulosti a dnes 26, 2013, s. 215–260, cit. s. 219), který byl spolu se svými kolegy Františkem Zounkem, Miroslavem Dufkem, Ivanem Veselým a Ladislavem Volákem autorem tohoto unikátního experimentálního brněnského sídliště.

ŠB, BM