Přestože práce žen a historie jejich profesního postavení v oboru architektury vzbuzuje už delší dobu zájem odborníků, prezentací tohoto tématu směřujících k širší veřejnosti u nás bohužel doposud mnoho neproběhlo. Pevně tak věřím, že pohled na stavební umění ve městě, který se vám, našim návštěvníkům a příznivcům, pokusíme květnovým festivalem Open House Brno 2023 zprostředkovat, budete pokládat, podobně jako já, za zajímavý a rovněž přínosný.
Pokud se na působení žen v oboru architektury chceme zaměřit hlouběji, dospějeme k názoru, že jde o mnohovrstevnatou problematiku, kterou se jak z historické, tak současné perspektivy zabývá řada humanitních vědních oborů včetně historie umění a architektury, sociologie nebo gender studies.
Považuji za nutné podotknout, že letošní téma „Ženy v brněnské architektuře“ nepředstavuje jen prostou ukázku toho, co postavily ženy, jak by se mohlo zdát. Ve světle hlubšího zkoumání chceme upozornit na řadu otázek, které lze pomocí letošního tématu otevřít. Tou základní je otázka, na níž se těžko hledá obecnější odpověď, je však bezesporu vhodné ji položit: „Proč unikají ženy působící v oboru architektury, jejich jména a jejich práce, tolik naší pozornosti?“
Odpověď na tuto (a na řadu dalších) otázek můžeme nalézt tehdy, když se více zaměříme na historii působení žen v architektuře a začneme větší měrou řešit jejich profesní přínos v tomto oboru.
Na architekturu zde tedy nenahlížejme jen jako na realizace samotné, ale komplexní obor s jeho dlouhou historií a řadou specializovaných profesí. Ženy nevnímejme výhradně jako architektky-projektantky, přestože právě na ně se letošní ročník festivalu Open House Brno zaměřuje. Do okruhu našeho zájmu patří také stavební inženýrky, odbornice územního plánování, výzkumnice, akademičky, pedagožky, zahradní architektky, designérky, památkářky, na stavebnictví orientované administrativní pracovnice aj. Tedy ženy, které působí ve stavební kultuře v mnoha jejích podstatných oblastech. Hlouběji zasvěcený divák zvenčí nemusí hned všechny tyto role vnímat a tudíž je plně docenit.
Z odborného pohledu musím zmínit spojnici nadneseného tématu s kategorií genderu a s feministickými tendencemi výkladu uměleckých děl. Pokud mi však dovolíte tuto odbornou rovinu nyní zjednodušit, věřím, že nebudete proti mému názoru, že snaha zabývat se hlouběji svou historií, svými kořeny a svou kulturní identitou je lidem přirozená, a to i přesto, že se ve svém zkoumání zaměří výhradně na ženy. Přeci jen představují nedílnou součást naší společnosti a v tomto konkrétním případě se jeví jako upozaděné.
Krátká leč dynamická historie žen v architektuře
Architektura, jež se váže k prvním kulturním projevům člověka vůbec, je historicky obecně pokládána za oblast výtvarného umění nejvyššího významu, v němž se snoubí umělecký projev s technickými znalostmi a výdobytky své doby. V tradičním kánonu dějin umění a architektury byly architekti už od dob renesance často představováni jako „géniové“ s vrozeným talentem, který je předurčoval jejich profesnímu směřování. V tomto staletí dlouhém časovém měřítku byl obor architektury pro svou váženost, technickou povahu a konkurenční prostředí v drtivé většině své historie spojován výhradně s „mužskou“ činností.
Ještě koncem 19. století, tedy v nedávné minulosti, byly ženám upírány nejen schopnosti řešit náročnější technické a konstrukční úkoly, ale také možnost jejich zapojení do řešení věcí s určitou společenskou důležitostí, čímž jim vlastně bylo povolání architektky zapovězeno.
Pod vlivem ženské emancipace, značně podporované levicovým intelektuálním proudem, začalo docházet k citelnějším změnám až během první čtvrtiny 20. století, kdy již bylo ženám zpřístupněno studium technických oborů včetně architektury. V architektuře meziválečného období tak sice nalezneme první profesionální architektky, jejich příklady jsou však poněkud ojedinělé. Z mě známých skutečností je patrné, že přes vynikající studijní a pracovní výsledky bývala jejich profesní dráha značně náročná, přičemž se často dočkaly jen skromné míry zaslouženého uznání.
Generaci meziválečných architektek v jejich práci často limitovala důvěra veřejnosti natolik, že ženám byly jen zřídkakdy svěřovány úkoly samostatné projekční a konstrukční činnosti nebo dozorování staveb – přes jejich odbornou průpravu. Často jsou tak tyto autorky, kterým se na poli architektury podařilo prorazit, zmiňovány jako spolupracovnice významných architektů, což na jednu stranu dokládá jejich profesní kvality, zároveň však toto „mužské vedení“ paradoxně současně zastiňuje jejich osobní zkušenosti a přínos v oboru.
V brněnské architektuře 20. a 30. let minulého století nalezneme jen málo konkrétních ženských jmen, přesto lze v této souvislosti uvést alespoň pětici jmen absolventek architektury na brněnské české technice: Jagielu Blažkovou, Libuši Kostelkovou, Adélu Bramborovou, Liselotte Lamačovou a Sylvu Dykovou.
Ve světle současného bádání však víme, že na přelomu 20. a 30. let prošly Brnem dvě výrazné autorky mezinárodního formátu Lily Reich a Lotte Stam-Besse, které vám chceme blíže představit ve známých funkcionalistických stavbách vily Tugendhat Ludwiga Miese van der Roheho a Odborné školy ženských povolání Vesna Bohuslava Fuchse a Josefa Poláška a zprostředkovat vám na ně tak v souvislosti se zmíněným tématem „nový“ pohled.
Ženy a kolektivní autorství
Po druhé světové válce se začíná pozice žen v architektuře obecně značně proměňovat. Už od druhé poloviny 50. let ženy představovaly zhruba třetinu absolventek Fakulty architektury a pozemního stavitelství Vysokého učení technického v Brně. Do roku 1989 z této školy vyšlo přes 600 architektek, jejichž velká část se tehdy uplatnila v různých odvětvích státem řízeného stavebního průmyslu. Vycházíme-li z předpokladu, že nevyčíslený počet jejich kolegyň z dalších československých fakult architektury a fakult stavebního inženýrství toto číslo několika násobně zvyšuje, začíná být předmětem zájmu zajisté otázka, proč ve spojitosti s poválečnou architekturou vešlo v širší známost jen skromné množství ženských jmen. Její zodpovězení je velmi těžký úkol, který se však v současné době naštěstí stává předmětem zájmu odborné veřejnosti, přičemž jsou v této souvislosti často zmiňovány aspekty kolektivního autorství a skrytých profesí.
Roku 1948, kdy došlo ke znárodnění stavebního průmyslu a práce veškerých odborníků ve stavebnictví byla centralizována do specializovaných podniků, ústavů a úřadů řízených státem, se obecně značně proměnila pozice architektů. Nejenže tento systém určitým způsobem omezoval jejich tvůrčí svobodu, jak ji známe dnes, ale organizoval je do velkých pracovních kolektivů, jehož členové se pod odborným dohledem vedoucích pracovníků zabývali řešením zadaných staveb a s nimi spojenou projekční činností. Na jednotlivých stavbách se tedy zcela běžně, pod vedením jednoho, podílelo několik architektů zároveň.
Pokud byla stavba později prezentována veřejnosti, často byl autorský podíl jednotlivých tvůrců zjednodušen a realizace byla v obecnosti připsána pracovnímu kolektivu pod vedením odpovědného pracovníka. Problematika kolektivního autorství je samozřejmě mnohem složitější a v různých rovinách se s ním běžně setkáváme v architektuře napříč její historií až dodnes. Mnohdy se však stává, že část jmen, a to nejen ženských, unikne širšímu povědomí.
Snahou naší kurátorské koncepce je na tuto skutečnost upozornit v souvislosti s výraznými architektkami, které působily od 60. do 80. let v brněnském Stavoprojektu. K prezentaci byly vybrány významné stavební projekty své doby. Patří k nim poliklinika na Lesné od Libuše Kopřivíkové, Hotel International, jehož interiéry navrhovala Zdeňka Kopecká, budova oděvního družstva VKUS, jejíž interiéru je spoluautorkou Olga Drápalová, nebo Janáčkovo divadlo, jehož divadelního sálu je spoluautorka Libuše Žáčková-Pokorová.
Listopad roku 1989 vnesl do oboru architektury velké změny. Architekti získali dlouho vytouženou tvůrčí svobodu a možnost zřídit si vlastní architektonickou praxi. Přechod stavebního průmyslu do soukromého sektoru s sebou přinesl nejen řadu možností, také však určitým způsobem zesílil konkurenční prostředí, které je však obecně tomuto oboru vlastní, kam až paměť sahá.
Schopnosti prosadit se v architektuře tehdy prokázala a stále prokazuje řada odbornic ve veškerých jejích oblastech. Zatímco některé ženy mají vlastní zavedený ateliér nebo působí ve volných profesních sdruženích a menších, někdy doslova „rodinných“ studiích, jiné své uplatnění našly ve velkých architektonických kancelářích. Z období 90. let až po současnost vám tak představíme řadu realizací brněnských architektek, které pro kvalitu svého zpracování určitě stojí za vaši pozornost. Právě z této doby pochází také titulní stavba letošního ročníku festivalu, kterou je konverze (tzn. architektonická přeměna) bývalých Městských jatek na areál Brněnských komunikací Barbory Jenčkové.
Ženy za oponou
Jak je z předchozího shrnutí patrné, žen po druhé světové válce v architektuře stále přibývá. V současné době u nás dokonce právě ženy představují 60 % z celkového počtu studujících architektonických oborů. Slušné zastoupení dnes ženy mají také mezi architekty autorizovanými Českou komorou architektů. Přesto se doposud můžeme setkat se zavádějící obecnou představou, že architektura je „mužský obor“, tudíž není nikomu moc divné, že se o ženách v architektuře mluví jen okrajově. V kánonu historie architektury je dosud uváděna jen skromná míra ženských jmen.
Pátrání po nich nás často zavádí také do oblasti profesí, které zůstávají člověku stojícímu mimo obor poněkud skryty. Přínosná práce nespočtu odbornic na územní plánování, památkovou péči a administrativně-právní záležitosti, mnoha výzkumnic, akademiček a pedagožek sice uniká širšímu zájmu o „velkou architekturu“, důležité je však podotknout, že má na ni bezesporu velký vliv. V tomto ohledu si dovolím položit pro někoho možná provokativní otázku: Proč se ženy ve velké míře uplatňují právě tady a na výsluní zájmu se jich tolik nedostává?
Je těžké psát závěr tam, kde jej vlastně zas až tolik nevidím. Pokud se mi podařilo vám nastínit, že letošní téma festivalu neprezentuje jen brněnské architektky a stavby, na nichž pracovaly, ale pokouší se také poukázat na historii žen v oboru architektury, možná budete nakloněni i mé myšlence, že jejich příběh teď a tady nekončí. Doufám proto, že se budeme více zajímat o to, jak pokračuje.
· Výstava Ženy v architektuře 60.-80. léta
Poznámka:
(1) Zajímavým a zároveň nejnovějším počinem je nově vznikající on-line databáze www.zenyvarchitekture.cz, kterou aktuálně připravuje v rámci projektu Architektura (ž.). Ženy, emancipace, architektura v druhé polovině 20. století tým badatelek z Umprum v Praze a NG Praha.