Kellerův palác

Jednou z největších palácových realizací v Brně druhé poloviny 19. století je bezpochyby palác podnikatele Josefa Kellera na Velké Nové ulici, dnes Lidická 36.

Továrník Josef Keller vlastnil od roku 1852 dva domy na dnešní Lidické ulici. Rozlehlá novostavba vzniklá na jejich místě, provedená v letech 1880-81 s vyhraněným smyslem pro monumentalitu, byla jednou z největších brněnských palácových staveb. Projekt zpracovala významná vídeňská architektonická kancelář Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, která v té době v Brně postavila nové Městské divadlo, dnes Mahenovo divadlo. V roce 1922 palác odkoupily Západomoravské elektrárny, pro které v letech 1930-31 navrhoval úpravy interiérů Miloslav Kopřiva. Tato společnost ihned začala s rozsáhlými adaptacemi, kdy vzniklo severní boční křídlo podle projektu Josefa Křeliny, na které navázala historizující architektura skladiště transformátorů a roku 1927 bylo postaveno protější jižní křídlo projektované Stanislavem Nedělou. V roce 1931 byla dokončena také nástavba třetího patra. Po druhé světové válce hrozil budově zánik. Dle plánu měla ustoupit nové trojkřídlé výškové budově ve stylu funkcionalismu, která se měla stát sídlem brněnské energetiky. Z plánu bylo ale nakonec realizováno pouze jedno křídlo – šestipatrová budova přiléhající k historickému paláci z jižní strany – směrem k centru města.

Energetické závody v tomto areálu sídlily i nadále, nejprve pod názvem Západomoravské elektrárny, následně pak Jihomoravská energetika, která se po roce 1989 transformovala v akciovou společnost. Majoritní podíl v ní zakoupila v roce 2005 mezinárodní energetická společnost E.ON a začlenila ji do svého koncernu. V roce 2022 si mohlo vedení společnosti spolu se zaměstnanci připomenout stoleté působení energetiků na této adrese malou oslavou a výstavou historických fotografií a artefaktů.

Kellerův palác je postaven ve stylu severoitalské neorenesance a jeho třináctiosé průčelí ovládá výraznou část ulice. Přízemí je členěno mohutnou bosáží a v jeho středu je průjezd procházející celou dispozicí. Nad průjezdem je piano nobile zdůrazněno balkonem přes tři okenní osy. Celou stavbu korunuje vysoká atika, za níž se ukrývá téměř rovná střecha. Interiéry byly velice bohatě vyzdobeny štuky a nástěnnými malbami. Průjezd například zdobí nástěnné malby v pompejském stylu a v místnostech prvního patra (piana nobile) jsou stropy salonu zdobeny alegorickou malbou Eduarda Veitha.

V roce 2002 proběhla rekonstrukce dvou domů v uliční frontě, oddělených prolukou, do níž byl vsazen hlavní vstup. Historická neorenesanční budova byla rekonstruována, vnitřní dispozice byly vyčištěny a do znovuotevřených světlíků byly vsazeny panoramatické výtahy. Rozsáhlé stavební změny ve 20. století se pouze v minimální míře dotkly hlavní palácové budovy, která tak zůstala dochována v mimořádně autentickém stavu dokládajícím finanční a společenský kapitál Josefa Kellera.