Zdeněk Daniel (*1970) je pro mě zajímavá osobnost. Zkušený výtvarník se svébytným malířským a kreslířským projevem i architekt s dlouholetou a různorodou praxí, díky které získal oficiální autorizaci ve svém oboru až v poměrně pokročilém stadiu své profesní dráhy. Je to mimochodem také mě jediný známý český architekt, který se otevřeně hlásí ke svým romským kořenům. To však není jediný důvod, proč jsem na něj v souvislosti s tématem „Inkluze a přístupnost“ chtěla upozornit. Se zmíněnou problematikou totiž značně rezonují témata, která Zdeněk Daniel ve svém díle otevírá, jeho přístup ke ztvárnění prostoru i konkrétní projekty, jež navrhoval. Dovolte mi jej Vám tedy představit v krátkém rozhovoru, a to víc jako architekta, přestože jej lze právem pokládat také za malíře.:
ŠB: K autorizaci architekta jste se dostal postupně až díky své praxi. Co však u Vás bylo tím úplně prvním impulzem k vlastní architektonické tvorbě?
ZD: V podstatě dobou mého prvotního zájmu o architekturu byla puberta, kdy jsem si maloval a navrhoval pokojíček. Samozřejmě za dob socialismu nebyly možnosti jako nyní. Proto jsme si věci, které jsme si vysnili, museli sami vytvořit a namalovat. S kamarádem jsme si vysnili bar s diskotékou, bylo nám 16 let, tak jsme ho zrealizovali u něj na zahradě a já k němu pak maloval reklamy. Měli jsme i bar obložený růžovými kachličkami nebo taneční parket v podobě šachovnice. Dotáhli jsme to tak daleko, že jsme měli i vínové sametové vesty, co nám šila kamarádka, která chtěla být módní návrhářkou, a zlaté odznaky z bižuterie s názvem našeho baru Arcada.
ŠB: Zájem o navrhování interiérů Vám pak vydržel, v oboru architektury jste na profesionální úrovni začínal právě v této oblasti. Je to tak? Souvisí Váš zájem o interiér hlouběji s Vaší výtvarnou tvorbou?
ZD: Po střední škole jsem postupně získal praxi přímo na stavbě. Pracoval jsem na rekonstrukcích horských chalup v Jizerkách nebo na stavbě lyžařského vleku, a to od hloubení patek na sjezdovce až po vztyčení jednotlivých stožárů nebo jeho samotný provoz. Ale stále jsem kreslil a maloval, začal jsem navrhovat perspektivy v interiéru. V čem jsem si byl jist, tak to byly právě ta perspektiva, to prostorové vnímání, a hlavně užívání barev v prostoru. Barvy jsem používal někdy dosti živelné, ale vždy měly svůj řád a lidé se v nich cítili dobře. Postupně jsem řešil rekonstrukce starých objektů, až jsem se dostal k navrhování novostaveb.
V poloze volné tvorby jsem měl jako dril koníčka kresby historické architektury v Jablonci a Liberci. Snažil jsem se pochopit složitost tvarů, jejich logiku a v podstatě zachytit Genius loci. Takže moje architektura hluboce souvisí s mojí výtvarnou tvorbou.
ŠB: Později jste se začal zabývat také výstavbou rodinných domů, u nichž navrhujete „komplexní řešení“. Co si mohou čtenáři pod tímto označením ve zkratce představit?
ZD: Komplexní řešení je v podstatě návrh domu od jeho myšlenky až po realizaci stavby. Řešení prostoru na míru klientům, kteří v něm bydlí a žijí (rodí se, pracují, umírají). Zabývám se v něm tedy také interiérem, jeho barevným řešením, výběrem zařizovacích předmětů. Významní klienti mají ode mně i třeba obraz, který patří do daného prostoru a souzní s příběhem jejich rodiny.
ŠB: Byl jste členem Poradního sboru architektů města Jablonce nad Nisou a při ČKA jste porotcem v architektonických soutěžích, kterých se sám (především v oblasti veřejného prostoru) také účastníte. Je pro Vás veřejný prostor něčím, co Vás v architektuře baví a co pokládáte za důležité?
ZD: Veřejný prostor mně v posledních letech hodně oslovuje. Vnímám jej v podstatě jako interiér, ve kterém žijeme, stejně jako je tomu v bytě nebo domě. Tak se pro mě vlastně stává exteriér interiérem. I les může být z mého pohledu interiér.
Veřejný prostor by měl být pro lidi a o lidech. Je to pro mě vždy výzva, jak jej uchopit a pojednat. Většinou navazuji na příběh daného místa, na výzvy, které klade, a na jeho vazby s okolím.
ŠB: Jste autorem řady vynikajících kreseb zachycujících město Jablonec nad Nisou, čímž jste vlastně částečně zachytil jeho stavebně-historický vývoj. Je pro Vás historie a její stopa v prostoru důležitá?
ZD: Určitě, historická stopa je podstatná. V tvorbě se z ní dá v podstatě vše vyčíst, ať již jde o zákonitosti opakování i poučení se z chyb.
ŠB: Věnoval jste se jako architekt také obnově historických staveb nebo jste řešil otázku zachycení historické stopy ve veřejném prostoru?
ZD: Ano. I nyní spíš pracuji na rekonstrukcích starých objektů. Zachycením stopy minulosti ve veřejném prostoru je pak, konkrétně pro mě, třeba návrat ikonické kašny se sochou do parku u kostela na Horním náměstí v Jablonci. Vždy je to však o odkrývání starých vrstev, nejen konstrukčních, ale i historických a společenských, které se zrcadlí v mezilidských vztazích. Historická stopa pro mě tedy představuje různé polohy historických vazeb prostoru a doby.
ŠB: Z pohledu historie je zajímavý i Váš rodinný příběh. Ovlivnil hlouběji Vaši výtvarnou a architektonickou tvorbu?
ZD: Určitě hluboce. Historie mé rodiny se mně silně dotýká. Tragédie z doby druhé světové války, kdy se má rodina stala obětí nacistické genocidy, mě vedla k vytvoření celého výtvarného cyklu Memento mori / Černobíle stíny. Tyto obrazy jsou příběhem holocaustu a utrpení nejen mé rodiny. I v architektuře jsem s tímto tématem již pracoval, například v návrhu Dark Exposure pro anglický dvorek v areálu Severočeského muzea v Liberci a jinde.
ŠB: Pokládáte, nejen jako architekt, potřebné zachovávat místa spjatá s holokaustem budoucím generacím?
ZD: Už jako malý jsem s rodiči místa koncentračních táborů navštívil. Je důležité s těmito tématy pracovat, hlavně s mladými, jsou velmi důležitá pro budoucí generace.
ŠB: Podílel jste se na přípravě zadání soutěže Památníku holocaustu Romů a Sintů v Letech u Písku. Jste s jeho podobou, tak jak jI zpracoval atelier Terra Florida, spokojen a čeho si na ní nejvíce ceníte?
ZD: Jako architekt jsem s podobou památníku velmi spokojen, vyjadřuje problematiku ve více rovinách. Cením si souladu památníku s přírodou, jeho prostoru, který nekonkuruje okolnímu přírodnímu prostředí a je součástí krajiny, a zachování celého příběhu. Památník pracuje nejen s příběhem utrpení Romů za druhé světové války a s hrůzami, které se zde odehrávaly, ale i s dobou po druhé světové válce. Tedy s obdobím, kdy zde byl vybudován vepřín, na který dnes jako Memento odkazují štíty jeho hal.
ŠB: Má poslední otázka souvisí s letošním tématem Open House Brno. Jak si podle Vás u nás v Čechách stojí architektura z pohledu inkluzivity a přístupnosti? Řešil jste někdy nějaký projekt, ve kterém se Vám tato problematika jevila naprosto klíčová?
ZD: Kdysi, před skoro třiceti lety, jsem řešil diagnostický ústav pro mentálně a tělesně postižené. Konkrétně stojím za návrhem a realizací interiéru objektu chráněného bydlení, za který jsme dostali prestižní cenu Interiér roku 1997. Klíčová se mi v architektuře jeví hlavně její přístupnost pro lidi jako uživatele prostoru. Je důležité, aby nic nebránilo vstupu a neohroženému užívání prostoru hendikepovaným. Je škoda, že občas prostory navrhují architekti a projektanti, kteří s touto problematikou nemají zkušenosti a nepřemýšlí nad ní.
Je to složitá problematika. Já sám již přes deset let pracuji pro občanské sdružení Drak v Liberci, které vytváří pracovní příležitosti pro handicapované, zaměstnává je, a pracuje s lidmi z vyloučených lokalit. Je smutné, když jdu s invalidním vozíkem nebo s kočárkem po ulici a nemohu najet na chodník s vysokým obrubníkem… nebo tam jsou v cestě schody. A to nemluvím o lidech s bílou hůlkou. Kolem sebe se setkávám s řadou bariér nejen v prostoru, ale i v mezilidských vztazích. Jsou to takové stereotypy, stigmata z dob minulých, a z těch bychom se měli poučit, a to nejen v projektování.“
Zdroj: Interview se Zdeňkem DANIELEM, architektem a výtvarníkem. Brno 5. 2. 2024.
Napsala: Šárka Bahounková
Editace: Barbora Mikolášiková