Národní divadlo Brno - Edisonova elektrárna

Zajistit osvětlení, budovaného německého městského divadla v Brně, zvládala první brněnská elektrárna a to díky elektrickému osvětlení - konkrétně Edisonovými žárovkami.

Nejstarší brněnská elektrárna, podle plánu Thomase Alvi Edisona, se nacházela v malé budově průmyslového vzezření na Vlhké ulici v Brně. Parní elektrárna na uhlí vyráběla v budově proud pro brněnské německé divadlo od roku 1882 do roku 1898, kdy bylo divadlo přepojeno na centrální městskou elektrárnu na Radlase. Poprvé bylo osvětlení spuštěno 29. října roku 1882.

Edisonovy žárovky s dlouze vinutými uhlíkovými vlákny z bambusu byly v roce 1882 nově uvedeny na trh a brněnské divadlo tak patřilo k prvním budovám na světě s žárovkovým osvětlením. Výstavba parní uhelné elektrárny, byla poněkud posunutá až na druhý břeh říčky Ponávky, která tehdy protékala pod dnešním Malinovského náměstím. Původní budova protažená oproti současnému stavu hlouběji do bloku domů se skládala ze dvou částí - větší kotelny a menší strojovny. Vybavena byla trojicí parních kotlů. Komín dosahující výšky 30 m byl společný pro všechny kotle a zbourán byl až po roce 1950. Elektrárna byla mírně předimenzována, aby v případě výpadku některého z dynam mohly být okruhy napájeny jiným strojem. Postupně došlo k zapojení dalších okruhů veřejného osvětelení a v důsledku rychlého technologického rozvoje byla již po 16 letech silně nedostatečná. Bylo proto nutné přistoupit k vybudování nové městské elektrárny na Radlase. Budova elektrárny zůstala i po zrušení výroby elektrické energie v majetku městského divadla.

Současná budova je tvořena přibližně polovinou původní budovy - strojovnou, ve které se nacházel parní stroj se setrvačníkem a dynama poháněná transmisí. Vnější fasáda odpovídá původní podobě budovy, konstrukce krovů je ovšem poválečná a vyšší než původní. K budově je přistavěna nižší hala a technická plocha obehnaná ze severu zdí a přístavbou. Vertikálně členěná fasáda s pilastry z režných cihel a bíle omítnutou výplní odpovídá původní podobě stavby. Zajímavou součástí stavby jsou do Vlhké ulice postavené dvě rohové věže obsahující v horní části tři ocelové trny - pravděpodobně původně nesoucí izolátory pro vedení trojfázového proudu nadzemním vedením.

V současnosti tvoří elektrárna drobnou, pozapomenutou technickou památku na průmyslovou historii Brna. Roku 2010 byla prohlášena kulturní památkou Ministerstvem kultury.